Hudobný profil Fiona Apple.
Úvod
Rozvod rodičů ve čtyřech a znásilnění ve dvanácti byli dva nejsilnější vplyvy při formování osobnosti Fiony Maggart Apple. Zpěv a poezie byli pro ní odjakživa nejpřirozenějším vyjadřovacím prostředkem. Na piáně začala hrát když měla osem let, ale nestal se jejím nejlepším přítelem, jako mnozí naznačují (a co by ji robilo ještě více podobnou Tori Amos), ale jenom doplňkem, i když vynikajícím. Mládí strávila v New Yorku s matkou, zpěvačkou, a v 16ti se přestěhovala do Los Angeles kde žil její otec, herec. V takovém prostředí bylo jednoducho až osudově nevyhnutné aby se její demo dostalo k některému věhlasnému producentovi, v jejím případe to byl Andy Slater (Macy Gray, Wallflowers) v současnosti šéf vydavatelstva Capitol Records. Fiona byla fascinovaná hip-hopem, hudebně spřízněná s klasickými skladateli a milovala zpěvačky staré školy jako Ella Fitzgerald. Úlohou Andyho Slatera bylo skombinovat tyhle elementy do homogenního celku.
I'm building memories on things we have not said
Tidal
Můj album se jmenuje Tidal (přílivový, odlivový), protože mně to všechno zasáhlo jako přílivová vlna a rovněž to odkazuje na ustavičné kolísání a plynutí, o čem je život.Pro ni to bylo jako příliv a pro mnohých jako tsunami. Album tehdy 19ti-leté Fiony, otevírá dunění bicích, vibrafón a chamberlin (klávesový nástroj). Andy Slater spolu s Jonom Brionom vytvářejí zvukové prostředí tohoto alba prostřednictvím netypických až obskurních instrumentů jako optigan, dulcitone, marimba, havajská gitara,… nevynímajíc tradičnější nástroje jako klavír, gitara, čelo, husle. Nimi je obklopen Fionin hlas, který dokáže být jak hebký tak drsný. Texty jsou zaměřený na hloubkovou analýzu její vztahů, na objevování příčin selhaní. Sama si to zdůvodňuje tak, že mnohokrát se ocitla ve vztazích k mužům, který ji zraňovali, proto, aby se vrátila do situace když byla znásilněná a měla šanci to napravit, vyjít z toho jako vítěz. To se však nikdy nemohlo stát, takový vztah očividně nemá šanci správně fungovat. Sama poznamenává: „Jediný druh vztahu, který může fungovat navždy je ten mezi dvěma plnohodnotnými nezávislými lidmi. Myslím, že příliš mnoho vztahů je o divných psychických narušeních.“ Album se stává třikrát platinovým a získává i cenu Grammy, Fionin projev na MTV Awards (ocenění nejlepší nováček) spočívá v tom, že podnapilá odsoudí hudební biznis jako „bullshit“ (hluboká pravda) a fanouškům odkázala aby se neřídili míněním celebrit ale aby se řídili sami sebou (go with yourself). Je jí vyčítané pokrytectví, jelikož ve videoklipu Criminal, zobrazená mírně podvyživená a v spodním prádle (o dva roky dřív než Britney navlékne školskou uniformu), jakoby prodávala sebe sama a ovlivňovala tak i své fanynky.
And maybe some faith will do me good
When the Pawn…
Album zkráceně nazývaný When the Pawn se dostal se svým devadesáti-slovným názvem do knihy rekordů. Název je básní, kterou se nechystala zhudebnit ale chtěla ji mít jako připomínku. Album vzniká v období kdy chodí s režisérem Paulem Thomasem Andersonem (Boogie Nights, Magnolia), který režíruje i videoklip k skladbě Fast as you can a dokonale synchronizuje střih s hudbou aby Fiona byla o krok napřed. Tentokrát produkuje album Jon Brion, elegantně a nápaditě. Fiona se cítí jistější a bez zábran, ubírá se hlouběji a hudba se stává intimní komunikací, dialogem, mezi ní a posluchačem a zachytává celé spektrum emocí (hlavně těch temnějších a nahněvaných). Je opět nominována na Grammy.
Po When the Pawn spolupracuje Fiona s Johnnym Cashem, za skladbu Bridge Over Troubled Water dostávají Grammy, tahle skladba je ze silného alba The Man Comes Around, z kterého pochází i cover-verze skladby Hurt od Trenta Reznora. Zmiňuji to protože tak jako Fiona dostala MTV Award za kinematografii videoklipu Criminal, tu samou cenu dostává Cash za Hurt, režisérem je v obech případech Mark Romanek.
Give us something familiar, Something similar, To what we know already, That will keep us steady…going nowhere
Extraordinary Machine
Jon Brion produkuje i její ostatní album, kterého nahrávaní bylo dokončeno v květnu 2003. Její skladby sou komplexnější a aranžmá výstřednější. Texty jsou vrstevnaté, lehounké a někdy pořádně prudké a vzteklé. Hudba je hravá, Brion používá všemožné nástroje, které cinkají a zvoní, je taktéž vážná; hned v úvodní skladbě, Not About Love, sou majestátní smyčce a v lecčem je album koncipovaný jako soundtrack. Je to bezpochyby její nejvyspělejší album a vynikajíce vyvažuje současný prohnaně sebejistý a monumentální pop. Je tu však jeden malý zádrhel - není dostupné. Dle Briona je zodpovědný asi nejvíc Andrew Lack, nový šéf hudobní sekce Sony, který nemá žádné zkušenosti s hudbou (nahradil Tommyho Mottolu, protože jim klesli zisky). Jeho tým prý nenachází na albu vhodní singl a proto je uložen hluboko do skladu. To vyprovokovalo reakci fanoušků a vznikla kampaň Free Fiona (je i česká mutace http://osvobodtefionu.blogspot.com/ ) a Lackovi začali chodit listy s jablečnou tématikou. Sou však i další teorie, například, že samotná Fiona byla s albem nespokojná a Brion nechtěl aby album jen tak zmizelo. Tak či onak se v červnu 2004 na netu jen tak zjeví titulní skladba a od února 2005 se k radosti fanoušků dá stáhnout kompletní album z peer-to-peer sítí (univerzální sítě co slouží na sdílení a šíření dat). Postupně se tato téma objevuje v největších médiích (MTV, Rolling Stone, NY Times) a album, které nikdy nebylo vydáno, získává pozitivní a nadšené recenze. Sama Fiona však mlčí, či už kvůli smlouvě se Sony aneb je v tom něco jiného (všechno je to jednom obskurní reklamní kampaň) se raz snad dozvíme.
Pro mě není dobrá nebo zlá hudba, jenom falešná a pravdiváZávěrem…
27letá Fiona ve své hudbě vztekem bojuje s minulostí; dává ze sebe ven to, co by ji vnitru ubližovalo. Co se však s ní děje v realitě není známo. Nejčerstvější fotku na které jsem jí viděl, je z března tohoto roku: v magazínu Rolling Stone je odfotěná s bubeníkem The Roots s kterými zpívala jednu skladbu na párty předcházející Grammy. Její poezie má pro mě hiphopový podtext, i titulní skladba z ostatního alba – Extraordinary Machine – je rytmicky vystavěná na její rafinované lyrice, a absentují tam bicí, jeden by z toho až pochopil zděšení manažéru Sony, který mají přesnou představu své cílové skupiny. Hudba chce být svobodná a ta co na to má, dokáže přežít a šířit se v záplavě balastu a navzdory překážkám. A proto nemám obavy o hudbu Fiony Apple, je to introspektivní vyjádření, které obstojí.
No comments:
Post a Comment